*Kolik let na tom děláš?
Od října 2003

*Kolik máš verzí?
Verzi mám v podstatě jednu, kterou stále vybrušuji. Zásadní krok byl ve chvíli, kdy jsem měl z producentského hlediska zkrátit tuto hodinu a dvacet minut na hodinu. Bylo to však ku prospěchu věci.

*Kolik stálo herců/osob před kamerou? Důležitá jména (třeba pro tebe důležitá)?

Většinou šlo o studenty Katedry autorské tvorby a pedagogiky, kterým bych rád tímto poděkoval. Dále tam vystupuje Leoš Suchařípa, Václav Havel, Jiří Suchý.

*Kolik minut máš natočeno? Metrů? Natáčecích dnů?

Myslím, že je to 15 hodin filmové suroviny. Z natočeného materiálu však vzniknou dva žánrově odlišné filmy. Jeden je portrétem pana profesora Vyskočila a druhý bude o jeho objevu a zároveň školním předmětu Dialogickém jednání.

*Jaká byla podpora státu, EU?

Film vznikl za přispění Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, Ministerstva kultury a FAMU

*Jaká bude distribuce?

Film vzala pod svá křídla filmová společnost PUNK FILM, ale nelekejte se:)

*Geneze projektu---jak to celé vzniklo, jak se to zrodilo jako projekt ?

V hlavě se mi to už rodilo při hodinách Dialogického jednání, které jsem pravidelně navštěvoval. Nejprve jako student FAMU a později ze zájmu. Po třech letech mi bylo umožněno rok vést i hodiny jako asistent společně s Janem Nepomukem Piskačem. Pak jsem na DJ opět chodil v době natáčení další tři roky. Na katedře jsem navštěvoval i jiné hodiny, které vše doplňovaly: Čtení, Přednes, Hlasovku, Psychologii, Pohyb, a to už spíše jako pozorovatel, posluchač, účastník rozmluv, divák autorských ukázek:)
Na katedře jsem zažil nejkrásnější pražská léta studentská i přátelská, byli tam úžasní lidé a atmosféra. Stále z toho čerpám a myslím, že se tato pečeť neztratí. Pan profesor Vyskočil mně umožnil se poznávat, nadechnout, osvobodit se, jednat, myslet, hrát si, opravdově a plně žít……. Musím říct, že mě vnitřně i vnějškově narovnal. Do té doby jsem chodil shrbený, se sklopenou hlavou a duší. Děkuji Vám ze srdce pane profesore!!!!! Vždy mě to dojme.

*Jaký byl počáteční koncept/forma – byl to od začátku dlouhometrážní hraný dokument (nebo jak to vlastně teď je), nebo to mělo být krátké dokumentární?

Prvotní záměr byl pokusit se přiblížit Dialogické jednání veřejnosti skrze mojí vlastní zkušenost, podělit se. Natočit vlastně moji osobní filmovou reflexi. Samotná zkušenost ze zkoušení je ale těžko přenositelná, obsahuje však v sobě určité obecné principy, na kterých jsem chtěl stavět. Začal jsem točit pouze dialogické jednání, neopustil jsem prázdnou místnost, kde před vámi, na pozadí bílé stěny, zkouší člověk - bez zadaného úkolu, svobodně, že sám chce. Je přitom tiše účastně pozorován dalšími účastníky, kteří za chvíli budou na jeho místě. Tento proces a principy jsou geniální, ani toto slovo tomu nedostačuje, je to podstatné. K tomu pod vedením jeho objevitele. Co si víc přát! :)
Uvažoval jsem o délce zhruba 20 minut na černobílou filmovou surovinu, aby ani barva nerozptylovala pozornost. Když jsem to však ve střižně začal skládat, narážel jsem na diváckou nesrozumitelnost. Byla to minimalistická snaha navést k tomu podstatnému, ale přenést se mi to nedařilo. Já jsem to tam ale samozřejmě viděl, protože jsem to zažil:). Filmová kamera v té chvíli zastupovala přísedící účastníky zkoušení, ale ti ve skutečnosti svou pozorností přispívají, ovlivňují, jednání zkoušejícího v prostoru. No jo, ale kamera je chladná bedýnka bez emocí:).
Je to opravdu výzva, jak filmovými prostředky přiblížit tento vzájemný proces. Mezi tím jsem se blíže začal seznamovat s tvorbou pana profesora a tím to začalo. Byl jsem stržen a nacházel jsem širší souvislosti. Byly zde přirozeně momenty, které by mohli divákům pomoci poodkrýt tuto obrazovou abstrakci. Abych to vysvětlil, tak DJ je pro mě podobně jako například obraz od Kazimíra Maleviče Černý čtverec /na bílém pozadí/. Za tím jednoduchým tvarem a barvou je vše, ale k pochopení tohoto díla je potřeba znát souvislosti. Tedy jsem se vydal na dobrodružnou cestu Vyskočilových souvislostí :). Nakonec z toho vznikl portrét a DJ je v něm určitou, ale podstatnou, jednotkou. Můj druhý film čistě o DJ ale vznikne záhy, teď již mám větší odvahu :).

*Bylo během natáčení něco, co podstatně změnilo tvé očekávání?
Obrátilo tvé plány jiným směrem? Nebo jsi žádná konkrétní "očekávání" neměl, přistupoval jsi k tomu s "čistou hlavou"?

Zažíval jsem nádherné chvíle v přítomnosti pana profesora, točil bych nepřetržitě Vyskočilův tvůrčí záběr je opravdu na spousty filmů. Tím, že jsem mu byl stále na blízku, jsem byl nepřetržitě obohacován a učil jsem se za pochodu. Pan profesor mě přivedl i k osvobození v mé profesi. Dříve jsem bez pevné představy a scénáře nedokázal vstoupit do procesu filmování a režie. To se projevovalo i na práci s herci, nedával jsem jim prostor pro nadechnutí, vyplňovali jen mé přidušené konstrukce. Pak v tom nebyl život, uvolnění, přirozenost. Nyní jsem si to užíval a bavilo mě to. Neničilo mě to, ale naplňovalo. Ted´ si i uvědomuji, že Vyskočilův pedagogický přesah zašel až tak daleko, že se mi dal, sám sebe, abych si já naplnil své vlastní vize a představy. Nechal mě hrát si, a v dobrém smyslu sebou nechal manipulovat, abych si já ujasňoval sám sebe. Točil jsem si co je mně blízké v jeho tvorbě a v čem se nacházím. Nakonec ten film paradoxně není o Vyskočilovi, ale o mně:).

*Co bylo na celé akci nejtěžší?

Kdybych vše točil na digitální kameru, mohl jsem si to udělat sám, ale filmový způsob natáčení sebou nese celkově jinou organizaci a nároky. Já vím co chci, aniž bych si to musel slovně definovat, ale pracujete-li se spolupracovníky, musel jsem je vždy naladit o co mi jde. A v tom je to ale krásné! Byl jsem dřív individualista a nyní rád pracuji v týmu. To je taky zásluha pana profesora.

*Existuje nějaký dokument, dokumentární styl, kterým ses pro svoji práci inspiroval?

Původně jsem se inspiroval formou Petera Greenawaye, který natočil portréty minimalistů Philipa Glasse, Johna Cageho, Meredith Monkové. Když jsem tuto formu chtěl aplikovat na Vyskočila, působilo to uměle. Nechal jsem se tedy být a pokračoval v přirozeném chodu událostí. Postupně se forma ukazovala sama. Myslím, že portrét je dost poetický, jsem velký romantik a snílek. Teď jsem spíš na straně malíře Caspara Davida Friedricha:).

*Proč to celé trvalo tak dlouho? Nebo to není dlouho?

Je to dlouho, ale ti co mě znají by vám řekli:). Sám jsem si během natáčení uvědomoval co vlastně chci a co se samo ukazuje. Začal jsem točit bez jasného konceptu, věděl jsem že to ale musím odstartovat, vstoupit do toho, protože se čas naplnil. Věřil jsem, že když uděláte ten krok, podobně jako v DJ, tak se hne nebe:). Začal jsem to natáčet na vlastní náklady a to víte, filmová surovina……. Točil jsem třeba na zbytky, co odpadly od zahraničních zabezpečených produkcí. Třetina filmu je nasnímaná například na odstřižky od režiséra Teryho Gilliema, když v Praze točil hraný film. Katap mě také podpořil.
Jinak jak jsem výše řekl, snímat na filmovou surovinu je u dokumentu náročné – peníze, počasí, zkoordinovat všechny, kteří mají svoji práci, aby byli se mnou. Další zdlouhavá práce nastala ve chvíli, kdy jsem jen synchronizoval obrazový materiál se zvukovým. K usnadnění slouží u filmu klapka nebo tlesknutí před objektivem, ale nechtěl jsem při snímání tímto rušit tok výpovědi a nálady. Takže jsem strašně dlouho vyhledával a nasazoval kontakty. Dále nejde o hraný film, takže ve střižně začínáte znovu. Materiál si sám říká co s ním dělat, co je v něm natočeno. Takže musíte být pokorná, aby jste to viděla a slyšela a neprosazovala tolik své. Pak se vám to samo dá, všechno je to vlastně dar. Dlouho jsem také hledal tvar, strukturu. Ve střižně jsem byl sám, takže o to to bylo těžší, neměl jsem partnera, jediný já jsem se v tom vyznal. Je to ale přesto parádní práce.

*Souvisí tvorba dokumentu o Ivanu Vyskočilovi s tvým osobním přáním zaměřit se na "duchovní film"? Jak?

Toho slova „zaměření“ se bojím. Rád bych, aby se to ohraničilo samo. Je to dáno osvobozením, ke kterému mě pan profesor navedl. Stále musím být otevřený k tomu co se děje a nejen k tomu co chci. To vyvažování je vlastně dialogické jednání :). Naslouchat, nechat se být, a ono se to samo formuje. Nejsem na filmu závislý, a to je jeden z momentů, ke kterému jsem také došel. Nechci ani, aby pro mě byl film drogou. Film pro mě není zaměstnáním. Mám sice spoustu plánů, ale nenechávám se s jejich realizací zneklidňovat. Věřím, že vám to jde naproti, když jste připravená. Chci trpělivě, účastně vyčkávat a pak do toho šlápnout :).

*Změnil (prohloubil) se filmem tvůj pohled na dialogické jednání? vůbec na práci na KATaP?

Určitě!!!! Člověk to vlastně pořád žije, je s tím stále v kontaktu. Zkušenost uplatňuji ve svém oboru, který jsem vystudoval a je mi blízký. Ve vztazích k sobě a druhým:).

*Na co vzpomínáš nejraději? (pozor, nemusí to být veselá historka z natáčení.

Na srdečnost, přátelství, náklonnost, dobrodružství, přijetí, radost, pomoc, důvěru všech zúčastněných, a na pobyt na Katedře autorské tvorby a pedagogiky – toto není agitka.